maturitní otázky, seminárky a referáty


Dějepis - Charta 77

Autor: Barbora Bozděchová

1.KAPITOLA -ÚVOD

Ve své seminární práci bych ráda kvalitně popsala hnutí Charta 77. Toto téma je mi blízké, dosti mě zajímá. Seminární práci budu strukturovat takto:seznámím čtenářem s důvody proč se zrodila Charta 77 (pomocí vzpomínek signatářů Václava Havla a Vlasty Chramostové), se základním Prohlášením Charty 77, se situací Charty 77 v 80. letech (Dvě poznámky o Chartě Václava Havla) a práci zakončím svým názorem na tuto organizaci.

JAK SE RODILA CHARTA 77 -VÁCLAV HAVEL (zkrácená výpověď Václava Havla vyšlá v knize Dálkový výslech-upraveno pro potřeby seminární práce)

(…) Státní moc byla vývojem událostí kolem Plastiků ( proces s rokovou skupinou Plastic People) překvapena a zaskočena. Nejdříve se pokusili o difamační protiútok ( jeden z dílů propagandistického televizního seriálu Třicet případů majora Zemana věnovaný tomuto procesu, Plastici jsou zde vylíčeni jako tvrdě drogově závislí-pozn. autorky), pak začali ustupovat: uvězněné postupně propouštěli z vazby, až nakonec odsoudili jen čtyři, a to ještě poměrně k nízkým trestům. Proces to byl slavný. Mohlo se ještě postávat v soudních chodbách a na schodištích. Publikum, shromážděné v prostorách soudu, bylo předobrazem Charty 77; atmosféra rovnosti, solidarity, družnosti a pospolitosti a obětavé ochoty vzájemně si pomáhat, vyvolávané vědomím společné věci, nebyla jen atmosférou té soudní budovy, ale i atmosférou prvních měsíců Charty. Cítili jsme s Jiřím Němcem, že tu vzniklo něco, co je třeba fixovat, co nesmí vyprchat a zmizet. To jme pochopitelně necítili jen my, byl to zřejmě pocit všeobecný. Mluvili jsme o tom s Pavlem Kohoutem, cítil to stejně jako my; týmž způsobem uvažoval i Zdeněk Mlynář, kterého jsme oťukávali prostřednictvím Vendelína Komedy.

1.schůzka proběhla 10. prosince 1976, byl na ní Mlynář, Kohout, my dva (Havel, Němec) a Komeda, který ji zorganizoval. Pak byly ještě dvě schůzky, na nichž byli navíc Petr Uhl, Jiří Hájek a Ludvík Vaculík. Na první schůzce nebyly obrysy toho, co chystáme, ještě zřetelné; dohodlo se jen, že do další schůzky bude napsán návrh nějakého výchozího prohlášení. Ladislav Hejdánek upozorňoval, že by se to mohlo opřít o nedávno vydané Pakty o lidských právech. Název Charta 77 vymyslel Pavel Kohout. Na dalších schůzkách se text redigoval, každé slovo bylo pečlivě váženo, domluvily se osoby prvních mluvčích a domluvil se způsob sbírání podpisů. Co se mluvčích týče: od počátku bylo jasné, že by to měl být Jiří Hájek. Byl to, myslím, Petr Uhl, kdo přišel s myšlenkou tří mluvčích; setkala se s obecným souhlasem nejen proto, že tak bude možné lépe vyjádřit pluralitní charakter Charty. Petr také navrhl jako dalšího mluvčího mne( prý to byl nápad jeho ženy Hany Šabatové).

Nevím už, kdo poprvé navrhl jako třetího mluvčího Patočku, vím jen, že jsme s Jiřím návrh podporovali. Zdálo se nám, že Patočka by byl nejen důstojným protějškem Hájka jako všeobecně respektovaná osobnost z nekomunistických kruhů, ale že by navíc hned na počátku vtiskl Chartě mravní rozměr, který by jí stěží mohl lépe vtisknout někdo jiný. Byl jsem v těch dnech u něj několikrát, s Jiřím i sám, a musím říct, že se dlouho zdráhal. Zároveň ale cítil, jak se mi aspoň zdálo, že své myšlení bude muset jednoho dne stvrdit činem, že trvale se tomu vyhýbat či to odkládat nemůže, protože by tím nakonec mohl zpochybnit i samu svou filosofii, pro jejíž záchranu by to udělal.

Jako by zároveň ale věděl, že udělá -li tento poslední krok, udělá to opravdu naplno, bez zadních vrátek, s důsledností svého filozofování. Nevím, čím by Charta byla, kdyby jí v jejích začátcích neposvítil Patočka na cestu jasem své velké osobnosti.

Ale zpět k těm přípravným schůzkám: domluvili jsme , že podpisy budou sbírány pomalu, během vánoc, v rámci přátelských vánočních návštěv a setkání, aby se příliš brzo nevyvolala nežádoucí pozornost. Určili jsme asi deset ,,sběračů" a ohraničili jim přibližné okruhy, v nichž mají podpisy sbírat. Sám jsem podpisy také sbíral, hlavně mezi literáty. Měli jsme domluven den- bylo to mezi vánocemi a Novým rokem- a hodinu, kde se všechny podpisy u mne doma shromáždí, pořídíme abecední seznam prvních signatářů, vybavíme je k odeslání federálnímu shromáždění i ke zveřejnění. Mezitím se text úvodního prohlášení opisoval tak, aby mohla být jedna kopie odeslána každému signatáři.

Vše mělo být do 1. 1. hotovo, ale vypuknout to mělo o týden později. V den, kdy se měly podpisy u mne shromáždit, jsem byl dost nervózní: některé příznaky napovídaly, že policie už něco ví. Mou nervozitu zvyšovalo, že ačkoliv sraz

byl ve čtyři hodiny, ještě před pátou nebyl přítomen Zdeněk Mlynář, který měl přinést podpisy shromážděné několika sběrači v exkomunistickém prostředí. Nakonec přišel, ukázalo se, že jsme byli jen špatně domluveni, a přinesl přes sto podpisů, čímž mi vyrazil dech. Podpisů jsme měli celkem 243, policie nepřišla, příslušnou agendu jsme vyřídili a připili si v menším kroužku šampaňským.

Po zveřejnění Charty a odstartování propagandistické kampaně proti ní (kterou se státní moc postarala hned v prvních chvílích života Charty o její slávu) jsem prožil jeden z dost divokých týdnů svého života. Bydleli jsme tenkrát s Olgou v Dejvicích, tedy na cestě do Ruzyně, a náš byt se začal povážlivě podobat newyorské burze v době velké krize nebo nějakému revolučnímu centru: po celodenních výsleších na Ruzyni jsme se tam zcela spontánně všichni scházeli, sdělovali si novinky, koncipovali různé texty, přijímali zahraniční novináře a telefonovali si se světem: desetihodinové i delší vzdorování soustředěné palbě vyšetřovatelů bylo střídáno tímto hektickým děním, končícím pozdě v noci a našimi sousedy statečně snášeným.

Prohlášení Charty 77 ( 1. ledna 1977)

Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny "Mezinárodní pakt o občanských a politických právech" a "Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech", které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejíchž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila.

Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím-bohužel-jen na papíře.

Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu.

Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.

Statisícům dalších občanů je odpírána"svoboda od strachu" (preambule prvního paktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.

V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být buď sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Uplatnění práva ,, vyhledávat , přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice ,ať ústně, písemně nebo tiskem" či ,, prostřednictvím umění" (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky).

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický či vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivýma urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti ,,útokům na čest a pověst", jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťována článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem či skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádná neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí) a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).

Další občanská práva, včetně vysloveného zákazu ,,svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence " (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřad§ a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.

Obecně je porušován i bod 2 článku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou ,,ochrany národní bezpečnosti"(bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například proto, že se pracovně či přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.

Někteří občané- ať soukromě, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích)- na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňující a dožadující se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.

Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společenská potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a které souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.

CHARTA 77není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.

CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západě i na Východě.

Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že se bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat apod.

Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsinek. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku, Dr. Sc., dr. h. c. , Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka, Dr. Sc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v dalších občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.

Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

K textu Prohlášení Charty 77 byl připojen seznam prvních 242 signatářů Prohlášení.

Mezi prvními, kteří podepsali toto prohlášení byli významní tito lidé:Václav Havel, Pavel Kohout, Jan Patočka, Vlasta Chramostová , Stanislav Milota, Jiří Hájek, Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová.

Jak na vzniklou situaci reaguje stát?

ZTROSKOTANCI A SAMOZVANCI

I když někteří představitelé buržoazního světa hovoří o nutnosti ideového smíru, nic nesvědčí o tom, že by imperialismus sám ideově odzbrojoval, řekl na XV. sjezdu naší strany generální tajemník ÚV KSČ soudruh Gustáv Husák. Zdůraznil, že imperialismus naopak hledá nové formy a metody k rozvinutí antikomunistické ofenzívy, k rozrušení jednoty socialistických zemí, stupňuje útoky proti ČSSR a jiným socialistickým zemím, zejména proti Sovětskému svazu.

,,Napadají nás proto, " připomněl dále soudruh G. Husák, ,,že budujeme socialismus na leninských principech, socialismus, který v naší praxi ztělesňuje vše ušlechtilé, pokrokové a humánní. Napadají nás za to, že uskutečňujeme ideály, za které bojovali, strádali a umírali nejlepší synové a dcery našich národů, za něž bojují skuteční revolucionáři na celém světě".

(…)

Ve svém zavilém boji proti pokroku se mezinárodní reakce pokouší vytvořit zdání jakési široké antikomunistické fronty, do níž se snaží zavléci vedle otevřených zrádců i kolísající a dezorientované jednotlivce či skupiny, leckdy se halící do masky ,,levice" či ,,komunistů".

Snaží se často o nemožné-oživit i politické mrtvoly, a to jak v řadách emigrantů ze socialistických zemí, tak i v řadách zbytků třídních nepřátel v těchto zemích, odrodilců, až po různé kriminální a asociální živly. Jednou z forem této ,,dojemné" spolupráce je fabrikování všemožných pamfletů, dopisů, protestů a jiných tuctových pomluv, které jsou vydávány za hlas těch či oněch ,,opozičních" jednotlivců či skupinek a s velkým povykem a koordinovaným způsobem rozšiřovány po kapitalistickém světě.

Sem patří i nejnovější pamflet , tzv. Charta 77, který skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál předala jistým západním agenturám.

Jde oproti státní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Jeho autoři obviňují naší společnost, že v ní není život uspořádán podle jejich buržoazních a elitářských představ.

Zkrácená verze článku . Článek vyšel v Rudém právu. 12. 1. 1977

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. KAPITOLA-ROZHOVOR

-Rozhovor s Vlastou Chramostovou-zakládající signatářkou

Paní Chramostová, jak vy jste se dostala k Prohlášení Charty 77?

Chartu 77 jsem podepsala Pavlu Kohoutovi. Standa (Milota, kameraman, manžel Vlasty Chramostové-pozn. autorky) Václavu Havlovi. Každý jsme znali ještě dvě tři jména signatářů navíc, abychom si mohli udělat obraz, oč jde. Pochopila jsem něco velkého.

Znala jste se s vůdčími představiteli - Jan Patočka, Jiří Hájek, Václav Černý ?

Ano, znala. Právě pestrost názorové škály byla pro mne rozhodující. Po podepsání jsem se dozvěděla ještě několik jmen. Nevím jestli jsem věděla o Františku Krieglovi a o mistrovi Jaroslavu Seifertovi. Sám profesor Patočka usiloval o podpis básníkův.

S jakými lidmi jste se v této době scházela?

Scházela jsem se s manželi Kohoutovými, Pavlíčkovými, Topolovými, s Pavlem Landovským, se Zdeňkem Urbánkem, Vaškem a Olgou Havlovými. Měli jsme i takový hezký zvyk- na Štědrý den před polednem jsme v 70. a 80. letech chodili na šneky do Klášterní vinárny na Národní třídě. Dávali jsme si dárečky a připili si na hezké Vánoce a nový rok.

V roce 1976 bylo setkání dojemnější-věděli jsme všichni o sobě, že jsme podepsali. Při loučení Pavel Kohout zvolal : ,,Tak kamarádi, na shledanou po Novém roce-nebo před popravčí četou!". Smáli jsme se, ale všem se cosi zadrhlo v krku, v žaludku nebo podbřišku.

Jak jste s manželem prožívali dny těsně před vyhlášením?

Odjeli jsme na chalupu do Prysku. Nepřetržitě a s napětím jsme poslouchali Svobodnou Evropu. Několik dní se nic nedělo. Pak to vypuklo. Dramatické zprávy o zadržení auta s Lanďákem, Vaškem (Havlem), vyhlášení jmen prvních signatářů a první zatýkání. Rychle jsme se sbalili a jeli do Prahy.

Jen jsme za sebou zavřeli dveře v pražském bytě, už zvonili. Řekla jsem jim, že musí počkat.

Standa mi vařil černou kávu a já ji pomalu a klidně pila a učila jsme se svá práva při výsleších.

Vypadá to, že jste danou situaci brala klidně a vyrovnaně.

Klid mě přešel už v autě. Přesto při příchodu na Ruzyň jsem se uklidnila. Když jsme šli nekonečnými chodbami a všude na dveřích byly nápisy Obsazeno, napsané tužkou na roztržených papírových sáčcích od svačiny-měli fofr. Za všemi těmi dveřmi byli kamarádi.

Jaký ohlas vzbudila Charta 77 v zahraničí? Co se o ní psalo?

První reakce byly rozpačité. Několik dní se zdálo, že nic nepochopili. Byl tu velký rozdíl mezi naším světem západním světem, kde po tolik let fungovala demokracie.

Kde jste byla 28. ledna, když se v Národním divadle konalo shromáždění umělců , kteří aktivně svým hlasem i podpisem tvrdě odsuzovali Chartu 77?

Doma sama a před televizí jsem vypila láhev rumu…..

To vás to asi hodně ranilo.

Byli tam herci , které jsem milovala: Dana Medřická, Mařenka Vášová, Karel Höger a Jan Werich….

Omluvil se vám Chartistů někdo za svůj čin?

Pokud vím, tak Jan Werich se omluvil Václavu Havlovi a Jaroslavu Seifertovi.

Komunisti využívali lidských slabostí. Režim byl zrůdný.

Vraťme se teď k situaci Chartistů . Jak to bylo s panem profesorem Patočkou, jak zvládal výslechy?

Při prvních výsleších s ním prý vedli pozoruhodný dialog. Jejich řeč byla zdvořilá a uctivá:,,Pane profesore, jste moudrý vzdělaný muž, podívejte se na situaci věcně, vezměte přece na vědomí realitu!" Po následné pauze filozof pravil:,, To bychom si museli napřed objasnit, co to je realita. Ne, ne, pánové, na tohle hřiště bych vás nepouštěl."

Jak se vaše situace vyvíjela dále?

Po Chartě nám vzali telefon. Na 9 let! Oni věděli, jak nás poškodit. Páté patro bez výtahu, já po autohavárii, potíže s chůzí po schodech, Standa po mrtvicích. Odnětí stanice zdůrazňovali přerušenými kabely v rozkopané ulici.

Kohoutovi, násilně umístěni do sázavského exilu, u nás příležitostně přespávali. Když Pavla vydírali(svůj příběh výborně vylíčil ve své knize Kde je zakopán pes?-pozn. autorky), požádal policii o zapojení naší stanice. Pak nám za těch několik hovorů poslali účet. Ale to byl telefon zase němý.

Jak to s Chartou vypadalo po listopadu 1989?

Listopadem skončila ta krásná stránka Charty 77. Tehdy vyvstali povahové a intelektuální odlišnosti. Naposledy jsem zažila krásnou soudružnost při prvním chartistickém setkání a večerním koncertě ve velkém sále Lucerny. Pak už to bylo jiné. Někteří chartisté si pletli Chartu 77 s politickou stranou, s Armádou spásy, s odbory.

Další porevoluční celodenní ,,plenární zasedání" Charty 77 bylo pro mne neméně zdrcující než předcházející. Konalo se 2. 5. 1992 v Domě železničářů na náměstí Míru na Vinohradech.

Hned od začátku jsem se nestačila divit; před každou židlí na stole vedle sodovky a štrůdlu politický týdeník Republika!

Václav Malý jako populární moderátor sametové revoluce dopoledne obstál. Večera jsem se nedočkala. Řečník, co mluvil později soudil činnost Charty 77 v minulosti, v přítomnosti a dával k dobru plány do budoucnosti, přitom podepsal Chartu 77 po listopadu 1989.

Staří kamarádi hleděli zaraženě a uhýbavě. Mnozí se vytráceli. Nikdo neměl chuť sdělovat své pocity. Já jsem pocítila, že bohatá a nezapomenutelná kapitola Charty 77 definitivně skončila.

 

3.KAPITOLA-NÁZORY

VÁCLAV HAVEL:Dvě poznámky o Chartě 77 (březen 1986)

/1/

Od svého vzniku je Charta provázena z různých stran různými druhy podezření, obav a útoků či naopak nadějí, jejichž společným jmenovatelem je jeden základní omyl: totiž dojem, že Charta je hnutí politické, nějakou politickou a politicky vyhraněnou silou či organizací, nějakou programově opoziční institucí. Myslím, že tento omyl je ve většině případů opravdu jen omylem, že tu tedy převážně nejde o výraz zlé vůle, a myslím si, že ten omyl má přitom mnoho víceméně pochopitelných důvodů. Snad nejvýznamnější z nich tví už v samotné zvláštnosti systému, v němž Charta působí a v němž se nevyhnutelně jeví jako politikum vlastně všechno, a tím spíš svobodný občanský projev. Omylu, o němž tu mluvím, se pokoušíme od první chvíle čelit, v kterémžto snažení nám zřejmě nezbývá, než dál a dál pokračovat. Zmíním se teď stručně o jedné další oblasti důvodů, které k tomuto nedorozumění vedou.

Charta je, jak známo, občanskou iniciativou, v níž se spojili nejrůznější lidi proto, aby se společně dožadovali dodržování zákonů, respektování základních lidských práv, aby vystupovali proti nespravedlnostem všeho druhu a kriticky zkoumali různé společenské jevy, jejichž svobodné kritické zkoumání je na oficiální půdě nemožné. Mezi aktivními chartisty jsou mnozí lidé výrazně politicky či duchovně vyhranění, socialisté, katolíci, protestanti, demokraté atd. K tomu je třeba ovšem říct dvě věci: ať jich je, kolik chce, a jakkoli hodně je právě o nich slyšet, nejsou zdaleka ve většině-většina signatářů Charty se naopak nehlásí k žádné konkrétní ideologii, politickému programu či k nějaké konfesijní skupině. Druhá věc: i kdyby tomu tak nebylo a všichni signatáři do jednoho byli lidmi velmi ostře politicky profilovanými, nic by to neměnilo na té čistě občanské a ideologicky či politicky se nedefinující bázi, na které Charta stojí a na které se signatáři spojili. Přítomnost politicky vyhraněných osobností a především okolnost, že se tyto osobnosti přirozeně v duchu svého politického přesvědčení veřejně projevují, je nepochybně jednou z příčin oněch trvalých nedorozumění a omylů, o niž tu mluvím. Posuzovat Chartu podle toho či onoho politického vystoupení toho či onoho chartisty je přinejmenším stejně pošetilé, jako kdyby byla posuzována podle toho, jaké já píšu hry.

Myslím, že Charta by zůstala tím, čím je, ať by bylo složení mluvčích jakékoli a mně osobně by bylo úplně jedno, zda to jsou shodou okolností tři bývalí komunisté nebo naopak tři katolíci; jediné, co by mne zajímalo, by byla kvalita dokumentů, které vydávají, a ovšem i to, zda povaha těchto dokumentů nepřekračuje tím či oním směrem rámec, jímž Charta sebe samu a své poslání vymezila.

A ještě jednu věc bych rád v této souvislosti poznamenal: nemají-li se dokumenty Charty stát časem zcela odosobněnými, amorfními, byrokraticko-anonymními texty, jejichž úřední tón bude stejně uspávající jako tón stranických referátů a usnesení, pak vůbec neuškodí, když tu a tam bude ten či onen dokument nést přídech osobnějšího ladění i jazyka, když bude patrno, že ho psalo něčí konkrétní pero, a když se v důsledku toho v něm objeví i osobnější a třebas i tak či onak někoho provokující myšlenka, nápad či formulace. Charta není přece jen novým aparátem, postaveným proti aparátům dosavadním! Ostatně už dávno bylo řečeno-a vždy znovu se rádo zapomíná-že dokumenty Charty nejsou žádnými definitivní platnost si nárokujícími usneseními, ale že to jsou jen podněty a výzvy k širší rozpravě o tom či onom tématu.

 

 

/2/

V dnešním politicky polarizovaném světě se stále víc prosazuje jakési bipolární politické myšlení: od každého je žádáno, aby se jasně vyjádřil, zda patří sem či tam, zda je přítelem či nepřítelem, a od kdekoho se očekává, že bude bezvýhradně loajální k tomu, k čemu patří nebo k čemu je přiřazován. Ve světě tohoto myšlení jsou ovšem s Chartou trvalé a pochopitelné potíže. Když je pravá, proč není pravá pořádně, otevřeně a do důsledků? Když je levá, proč není levá pořádně, otevřeně a do důsledků? Takové otázky-přirozeně poněkud jemněji formulovány-slyšíme co chvíli. I ty pramení ze špatného porozumění tomu, co to Charta vlastně je. Charta není pravá ani levá nikoli proto, že je ,,někde uprostřed", ale z důvodu hlubšího: nepatří k tomu či onomu pólu politického spektra proto, že nemá vůbec s tímto spektrem nic společného a je ze samé své podstaty mimo ně. Jako politicky nevymezená a konkrétní politický program neprosazující občanská iniciativa je -smím-li to tak říct-jaksi ,,nad" tím vším, nebo skromněji: vně toho všeho. Jde jí o pravdu, o pravdivý popis poměrů a jejich svobodnou a objektivní kritiku. Charta prostě nikomu nepodléhá a tak, jak není žádnou tajnou filiálkou Husákova režimu( z čehož ji někteří velmi bojovní- hlavně v závětří boje usazení-bojovníci za demokracii podezírají), není ani žádnou tajnou československou odnoží Reaganovy administrativy (z čehož ji zase podezírají někteří velmi bojovní bojovníci za socialismus).

Má-li Charta u moudrých lidí jakýs takýs respekt, má ho jen a jen dík tomu, že je vskutku nezávislá a že jí nevadí nepříjemný sice, ale ze samé její podstaty vyplývající fakt, že někomu bude vadit vždycky.

A nejsme-li vševědoucí jako Pánbůh a naše informace jsou proto mnohdy či zkreslené, můžeme-li leckdy leccos vidět špatně, věřit leckomus, komu bychom věřit neměli, a nevěřit leckomus, komu bychom věřit měli, nedokážeme-li pravdu artikulovat vždy dobře a přesně-to všechno je už věc jiná. Dělali jsme chyby a nevyhneme se jim bohužel ani v budoucnosti. Tyto chyby jsou však-a o tom jsem už mluvil-důsledkem naší lidské nedokonalosti a dojem, který mohou tam či onde vyvolat, by neměl být přičítán tomu, že patříme pod nějakou (ať už tam či onde sympatickou či nesympatickou) politickou vlajku, které se snažíme sloužit nebo kterou naopak odsouzení hodným způsobem zrazujeme

zkráceno pro potřeby seminární práce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak CHARTA reaguje na listopad 1989?

Stanovisko k situaci v zemi- 18. Listopadu 1989

Včera 17. listopadu v odpoledních a večerních hodinách byla Praha svědkem nejmohutnější demonstrace za posledních 20 let. Veřejné shromáždění, které u příležitosti 50. výročí protinacistických bouří v Praze a smrti studenta Jana Opletala svolali studenti pražských vysokých škol, pak v průvodu Prahou pokračovalo masovou politickou demonstrací, jíž se dle střízlivých odhadů zúčastnilo nejméně 50 tisíc lidí. Studenti a lidé v ulicích žádali okamžité zahájení celospolečenského dialogu, odstoupení nynějšího stranického a politického vedení naší země, svobodné volby a zrušení monopolu KSČ a důsledné uplatňování lidských práv, včetně propuštění politických vězňů. Když se průvod dostal na národní třídu ve středu Prahy, byl zastaven a obklíčen speciálními jednotkami vojsk ministerstva vnitra, v jejichž výzbroji nechyběly ani obrněné transportéry. Při následném brutálním zásahu proti pokojným demonstrantům, který mnohým připomněl nacistické řádění před 50 lety a jehož se zúčastnily i tzv. ,,červené barety", tedy speciální jednotky, vycvičené na boj muže proti muži, bylo mnoho lidí zraněno, včetně žen, dětí a starců. Lidé skandovali ,,Jakešovo gestapo".

Domácí i světová veřejnost je pobouřena a zděšena. Zatímco už téměř všechny země východní Evropy se pokojně ubírají cestou demokratických reforem, rozpoutává československé stranické a státní vedení válku proti vlastním občanům, kteří se nedožadují ničeho jiného než následování příkladu okolních zemí. Válku, která budoucí a nevyhnutelný celospolečenský dialog může učinit jen bolestnější a obtížnější.

Charta 77 se cítí nucena zaujmout k současné situaci v naší zemi následující stanovisko:

Považujeme za nezbytné, aby ze stranického a státního vedení naší země okamžitě odstoupili ti, kteří jsou přímo zodpovědní za brutální postup proti vlastním občanům.

Je nezbytné okamžitě zahájit vskutku celospolečenský dialog o cestě budoucích reforem, jehož se budou moci plnoprávně zúčastnit všechny složky naší společnosti včetně nekomunistických politických stran, církví, inteligence, dělníků, studentstva a nezávislých iniciativ. Charta 77 jako jedna z mnohých iniciativ je připravena nabídnout tomuto dialogu své služby.

Dialog je v krátké budoucnosti opravdu nevyhnutelný. Apelujeme proto na veškerou naší veřejnost, aby již teď napomohla všemi pokojnými prostředky k jeho uskutečnění. Ujišťujeme, že všechny takové pokojné akce protestu proti mocenské zvůli budeme rozhodně podporovat. Za dané situace bychom již neměli jen vyčkávat. Je třeba jednat!

Obracíme se rovněž na veřejnost a politické představitele všude na světě, aby politickým tlakem na současné československé vedení napomohli tento dialog začít. Situace v Československu na sklonku roku 1989 je ostudná a nebezpečná. Začněme ji proto všichni neprodleně řešit!

 

Tomáš Hradílek, Dana Němcová, Saša Vondra

mluvčí Charty 77

 

 

 

 

 

4. kapitola-Mé pojednání o Chartě 77

Ta země ve snu spatřená

Se podobala Ghettu

To hrůza s Ďáblem sbratřená

Bubnuje na roletu

V tom snu v němž mlčky křičíme

Že nula pojde z nuly

Je nejhorší že nevíme

Že jsme již procitnuli…………..

Karel Kryl; Pták Noh (1970)

Když Gustáv Husák upevnil na počátku 70. let své postavení, velice rychle se vypořádal se svými protivníky-zatýkání, věznění, ale nikdo nebyl pověšen.

Opozice však jednotná nebyla. První pokusem o vytvoření ,,nové ideové orientace"-jak ji nazval filozof Jan Patočka-se na základě helsinského ujednání stala Charta 77. V den svého zveřejnění nesla 242 podpisů. Signatáři požadovali (z pohledu dnešních mladých lidí věci, které jsou samozřejmé), aby vláda dodržovala závazky, ke kterým přistoupila: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech-čímž nepřímo naznačili, že žijeme v zemi, kde vládne diktatura jedné strany.

Charta byla od začátku organizovanou skupinou.- a jak přiznává Václav Havel pomohla jí i ta skutečnost, že funkce prvních mluvčích zastávaly přirozené autority-profesor Jan Patočka, Jiří Hájek (bývalý ministr zahraničí). I pro svět byla Charta zjevením-v sovětském bloku se vynořila první organizovaná skupina disidentů, komunistické státy přestávaly být oblastí, kde proti útlaku vystupovali jen jednotlivci.

Pražská vláda, nemohla dovolit, aby se dodržovaly závěry z Helsinek-tím by si vykopala hrob. Celá situace vládní kruh tak zaskočila, že rozpoutala celostátní kampaň proti chartistům. Spoustu čestných umělců vystrašila, aby je nepřímo odsoudili v tzv. Antichartě.

Desátá správa StB, jejímž úkolem byl boj proti ,,vnitřnímu nepříteli", chartisty sledovala. Pokoušela je i signatáře zlomit, aby se stali jejími agenty-donašečství.U některých výjimek se jim to podařilo. Sami chartisté si nebezpečí uvědomovali. Václav Benda, matematik,( v tehdejší době kotelník), se zabýval ,, kontrarozvědnou ochranou disentu".

Činnost Charty spočívala v tom, že vydávala stanoviska k vládním prohlášením.

V 80. letech se k Chartě hlásilo přes 1800 signatářů (1986), přesto zůstávala izolovanou skupinou. Začátkem roku 1987 se pokusila Charta přiblížit veřejnosti. Vydala Slovo ke spoluobčanům, v němž se poprvé obracela ke všem obyvatelům: ,,…vymaňme se konečně ze své pohodlné odevzdanosti osudu! Přestaňme čekat, co udělají jiní, a udělejme to sami! Probuďme se z apatie, nepropadejme pocitu marnosti, překonejme svůj strach! Čím víc bude občanů, kteří se o to pokusí, tím méně bude i důvodů ke strachu, protože tím těžší bude oprávněný postoj trestat…Smysluplný život nepřiděluje občanům vláda, o ten musí občané sami dnes a denně usilovat, musí ho hledat sami v sobě a vytvářet vším, co bezprostředně dělají.."

Cílem Charty bylo získat ,,masovou základnu a pokus o internacionalizaci opoziční činnosti v rámci koalice", konstatoval generál Lorenc. Proto navazovala styky s pozicí v Polsku, Maďarsku a NDR, hledala i spojence v SSSR. Generál považoval za nebezpečné vytvoření Československo-polské solidarity:,, Solidarita v Polsku už byla opozicí, Charta této kvality vlivu ještě nedosáhla."

Opozice seskupená okolo Charty 77 se vzchopila k činu, jaký zatím neměl obdoby. Z Havlova podnětu se skupina vyhozených novinářů vedená Jiřím Rumlem pustila do vydávání nezávislého časopisu. Vedle známých disidentů, kteří se nebáli své komentáře podepisovat, se tam objevovaly zasvěcené články vysoce kvalifikovaných odborníků ze šedé zóny schovaných pod pseudonymy. Vydavatelé Lidových novin Jiří Ruml a Rudolf Zeman marně žádali o oficiální legalizaci novin.

1989

Blížilo se další výročí-20 let od sebeupálení Jana Palacha, studenta, který svým hrdinským činem protestoval proti sovětské okupaci. Občanské iniciativy označily období od 15. do 20. ledna 1989 za týden pietních shromáždění. Václav Havel a Dana Němcová dostali anonymní dopisy, které informovaly o tom, že se na Palachovo výročí upálí další mladý člověk-nejspíše se jednalo o dezinformační akci StB.

Hned druhý den ,,Palachova týdne"-16. 1. -byl pod falešnou záminkou zatčen Václav Havel. Lidé jen pokládali květiny-esenbáci se začali s lidmi hádat a rvát-piety se stává demonstrace.

Proti surovostem v Praze se zvedla vlna odporu. Po zatčení Václava Havla se zvedla vlna odporu. Lidé, kteří sestavovali nezávislí literární časopis Obsah, si uvědomili, že by měli sepsat petici za Havlovo propuštění a současně požadovat zahájení dialogu o problémech společnosti.

,,Jakmile jsem se dozvěděl, že na petici za mé propuštění se podepisují známí herci z televizních seriálů, uvědomil jsem si, že je to začátek konce komunismu u nás" říká dnes Václav Havel.

Odpor proti Havlovu věznění sílil. Vedení KSČ vidělo, že za mřížemi je tento disident silnější než na svobodě-propuštěn byl v květnu 1989

Připravuje se petice Několik vět-7 požadavky (iniciativa Václava Havla):

a)propuštění všech politických vězňů

b)svobodu shromažďování

c)konec pronásledování a kriminalizace opozičních skupin

d)konec cenzury

e)respektování věřící

f)projednávání všech projektů týkajících se životního prostředí

g)svobodná diskuse o 50. Letech, Pražském jaru, normalizaci

-do konce listopadu 1989 přes 40 000 podpisů

Nespokojení už nejsou jen chartisté, ale i lidí různých profesí a názorů….

Současně Václav Havel upozorňoval na čtyři nebezpečí. Peticemi a manifestacemi ještě nikdo nic nevyhrál. Třebaže se disidenti nemohou vyhnout improvizaci, měli by být co nejpřipravenější-konkrétními projekty a občanským vědomím. Při vstupu do politiky by neměli zapomenout, že jejich odpovědnost se nemůže rozštěpit ,,na odpovědnosti dvě:lidskou a politickou", protože každý se musí řídit ,,jediným svědomím".

17. listopad 1989-státní moc zakročuje proti demonstrujícím studentům-klíčový okamžik pro čtyřicátníky a padesátníky: , ,Oni bijí naše děti! Sametová revoluce začíná-demonstrace bez disidentů.

Mluvčí Charty v bytě Dany Němcové připravují provolání. Požadují odstoupení členů státního a komunistického vedení, kteří jsou odpovědni za páteční masakr, okamžité zahájení dialogu s vládou o plnoprávné účasti nekomunistických složek na řízení státu, vyzývají občany, aby vystoupili na podporu těchto požadavků, a žádají o solidaritu zahraniční státníky.

Nespokojenci se scházejí v Činoherním klubu. Zástupci Charty, Československého helsinského výboru, Kruhu nezávislé inteligence, Hnutí za občanskou svobodu, Artfora, Obrody, Československé demokratické iniciativy, VONS, Nezávislého mírového sdružení, PEN klubu, nezávislí studenti, někteří členové socialistické a lidové strany, členové tvůrčích a jiných svazů, někteří bývalí a současní komunisté stejně jako další demokraticky smýšlející občané se v Činoherním klubu prohlašují za OBČANSKÉ FÓRUM.

Jak fungovala Charta po listopadu 19879 barvitě popsala v rozhovoru paní Vlasta Chramostová.

Splnila Charta své poslání? Domnívám se, že ano. Přišla v pravý okamžik. Svým způsobem napomohla k pádu režimu. Může se zdát, že se k Chartě hlásilo málo osob. Podle mě nezáleží na počtu osob, ale kvalitě práce. Jako velkou výhodu považuji různorodé názorové spektrum, které mělo přeci jen společného jmenovatele:Boj proti diktatuře jedné strany. Nevím, proč se v 80. letech vyčítala Chartě názorová pluralita.

V dnešní době pojem Charta 77 mladým lidem moc neříká. Domnívám se, že je to škoda.

Dnešní svět je plný paradoxů. Nadáváme na vládu, na svět. Ale žádná vláda za nás nic neudělá, pokud sami nezvedneme zadek nedojdeme se optat. Dáváme hlasy těm, kteří rozkradli republiku-př. senátor Vladimír Železný kandidující na post Europoslance. Udělali jsme privatizaci, aniž bychom měli pořádné daňové zákony a teď sklízíme plody své práce….

Asi bychom potřebovali takovou Chartu -abychom procitnuli.

Závěr:

Svou koncepci seminární práce jsem dodržela. Teď jde o to, s jakou kvalitou. Se zdroji se mi pracovala dobře. Děkuji paní Vlastě Chramostové, za to, že si na mě našla čas a informovala mě o hnutí Charta 77.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------Tato kapitola udělána s pomocí knihy:Pacner Karel, Osudové okamžiky Československa-kapitola-1989: KOMUNISTÉ UTEKLI OD MOCI

 

Přílohy:

a)Osobnosti kolem Charty 77

Rudolf Battěk-sociolog, esejista. 1968-69 poslanec České národní rady a místopředseda Klubu angažovaných nestraníků. Vězněn z politických důvodů 1969-70 a 1971-74 (celkem 3 a půl roku). Zakládající člen VONS-Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných.

Václav Benda-matematik a filozof. Doktorát filozofie, do roku 1977 pracoval jako programátor. Zakládající člen VONS, vězněn plné 4 roky.

Stanislav Devátý-technik. Vyučen elektrikářem, absolvent průmyslovky. Z několika podniků musel odejít pro konflikty kvůli kritice vedení podniku. V průběhu roku 1989 opětovně brán do vazby, kde držel opakovaně protestní hladovku; 29. 8. 1989 odsouzen k 20 měsícům vězení; k odvolacímu řízení se nedostavil a uchýlil se do ilegality (Polsko), odkud se vrátil po 17. 11. 1989.

Jiří Dienstbier-novinář a publicista. 1969-propuštěn z Čs. rozhlasu, vyloučen z KSČ a ze Svazu novinářů. Zatčen a vězněn 3 roky-po propuštění z vězení 28. 5. 1982 pracoval jako topič.

Jiří Hájek-historik, diplomat, politik. Doktorát práv (1937) později další vědecké hodnosti, zastával vysoké funkce diplomatické a vládní do začátku září 1968, kdy rezignoval na sovětský nátlak jako ministr zahraničí. Od roku 1973 v důchodu.

Miloš Hájek-historik. Za účast v odboji odsouzen nacisty k smrti; z cely smrti byl osvobozen za Pražského povstání. V roce 1968 ředitel Ústavu dějin socialismu a delegát Vysočanského sjezdu KSČ; po vyloučení z KSČ ztratil zaměstnání v oboru.

Václav Havel-dramatik, spisovatel a esejista. 1968-69 předseda Kruhu nezávislých spisovatelů a člen vedení Svazu spisovatelů. Mnohokrát vězněn. Po Sametové revoluci se dostává do vysoké politiky-prezident České a Slovenské federativní republiky (1989-1992); poté prezident České republiky (1993-2003).

Ladislav Hejdánek-filozof. Doktorát filosofie (1952), ale teprve v roce 1968 mohl pracovat v oboru. Od roku 1971 pracoval jako dělník, 1972 vězněn z politických důvodů.

Tomáš Hradílek-zootechnik, absolvent Vysoké školy zemědělské. Člen KSČ 1966-69. Po podpisu Charty donucen odejít z JZD a pracoval jako dělník na pile.

Marie Hromádková-vysokoškolské vzdělání (obor historie), do roku 1969 pracovala v aparátu KSČ. Po vyloučení pracuje jako úřednice.

Vlasta Chramostová-herečka. V letech 1950-70 hrála ve vinohradském divadle, natočila 25 filmů, bezpočet rozhlasových a televizních inscenací. Od roku 1973 zákaz veřejného vystupování. Patřila k prvním signatářům Charty 77. Dnes je členkou Národního divadla.

Bohumír Janát-vysokoškolská studia, po nich pracuje jako dělník ( 2 roky); místo vědeckého aspiranta ztratil po podpisu Charty 77, poté pracoval jako dělník.

Eva Kantůrková-spisovatelka. Od začátku 60. let se věnuje literatuře, od roku 1970, kdy vystoupila z KSČ, byla na seznamu zakázaných autorů. Členka švédského PEN-Klubu.

Jan Kozlík-vyučen elektromontérem, 1968 začal studovat bohosloveckou fakultu, těsně před dokončením byl z politických důvodů vyloučen.

Marie Rút Křížková-literární historička.Vysokoškolské vzdělání, po roce 1968 několik let pracovala jako lesní dělnice a poté jako poštovní úřednice.

Marta Kubišová-zpěvačka.V průběhu let 1962-1969 se stala nejpopulárnější československou zpěvačkou v oboru populární hudby. Od ledna 1970 nesměla veřejně vystupovat; pracovala jako úřednice.

Miroslav Lehký-programátor. Koncem 60. let absolvoval 2 roky studia na katolické teologické fakultě-nedokončil-politicky perzekuován.

Ladislav Lis-politik. Účastník protinacistického odboje, po válce střídavě pracoval v politických funkcích a jako dělník, v roce 1968 tajemník Městského výboru KSČ. Vyloučen z KSČ v roce 1969. Místopředseda Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH) od 18. 11. 1984.

Jan Litomiský-agronom, aktivní Českobratrské církve evangelické. Absolvent Vysoké školy zemědělské. V letech 1968-69 činný v Čs. Straně lidové. Odsouzen za činnost VONS na 3 roky ztráty svobody (vězněn od února 1981 do února 1984).

Václav Malý-římskokatolický kněz, zakládající člen VONS. V lednu 1979 zbaven státního souhlasu k výkonu činnosti duchovního a pracoval jako dělník.

Anna Marvanová-novinářka. 1969 vystoupila z KSČ a byla propuštěna z Čs. rozhlasu, pracovala jako myčka nádobí a doručovatelka novin, do 1970 v invalidním důchodu.

Dana Němcová-psycholožka. Pro aktivní podporu pronásledovaných hudebníků v roce 1976 zbavena možnosti pracovat v oboru.

Martin Palouš-doktorát přírodních věd (1974) a další studium filozofie. Pracoval jako programátor, po podpisu Charty 77 jako topič a uklízeč.

Radim Palouš-filozof a přírodovědec. Do roku 1977 docent na Karlově univerzitě, propuštěn pro podpis Charty 77.

Jan Patočka-filozof evropského jména. Doktorát filozofie, habilitace (1937) a působení na filozofické fakultě Karlovy univerzity do roku 1948, kam se vrátil jako profesor až v roce 1968, a odkud byl znovu propuštěn-tentokrát do důchodu-v roce 1971. Až do roku 1977 pokračoval v soukromých přednáškách a seminářích, jež dostaly pojmenování Patočkova univerzita. Jeden z první trojice mluvčích, zemřel v důsledku neustálých policejních výslechů uprostřed štvané kampaně proti Chartě 77.

Bedřich Placák-lékař, kardiochirurg. Po vyloučení z KSČ v roce 1969 pracoval jako lékař v podřízeném postavení, po podpisu Charty 77 propuštěn a zaměstnán už jen jako dělník či zřízenec, poté důchodce.

Miloš Rejchrt-duchovní českobratrské církve evangelické. 1970 uveden do funkce duchovního, 1972 zbaven státního souhlasu k výkonu této činnosti, od té doby pracoval jako dělník.

Jan Ruml-novinář. Absolvent gymnázia, kvůli rodičům nepřijat na žádnou vysokou školu, pracoval v dělnických zaměstnáních.

Jiří Ruml-novinář. V roce 1968 předseda organizace Svazu novinářů v Praze. Po vyloučení z KSČ (1969) pracoval jako technik a po podpisu Charty 77 jako dělník.

Jana Sternová-umělkyně. Za války 5 let držena gestapem jako rukojmí v internačním táboře. Angažmá mj. v Národním divadle jako tanečnice.

Jaroslav Šabata-psycholog. 1968 tajemník Krajského výboru KSČ v Brně. Po vyloučení z KSČ (1969) pracoval jako dělník. Zatčen 20. 11. 1971 a odsouzen na šest a půl roku, podmíněně propuštěn v prosinci 1976.

Anna Šabatová-jako studentka filozofie byla zatčena 15. 11. 1971, odsouzena na 3 roky do vězení, a po propuštění v roce 1973 už nemohla studia dokončit. Pracovala pak jako úřednice.

Signatářka Charty 77, v době věznění svého manžela Petra Uhla (29. 5. 1979-28. 5. 1984) vydávala jeho i svým jménem periodikum Informace o Chartě 77.

Libuše Šilhánová-novinářka a socioložka. Po vyloučení z KSČ v roce 1970 pracovala manuálně.

Jan Štern-novinář a publicista. Vysokoškolské vzdělání (filozofie a historie). Po vyloučení z KSČ ztratil práci jako žurnalista (září 1969) a pracoval jako úředník, poté v důchodu.

Petruška Šustrová-publicistka. Započatá studia filozofie, 1969-71 vězněna 2 roky pro činnost ve skupině Hnutí revoluční mládeže, pak pracovala jako poštovní úřednice, studium už nesměla dokončit.

Zdena Tominová-publicistka a spisovatelka. Studia herectví a filozofie (ukončena 1968). V 70. letech pracovala jako tlumočnice, po podepsání Charty propuštěna. Od září 1980 žije v Anglii, kde působí jako spisovatelka.

Miroslav Tyl-odborník v oboru pěstování léčivých rostlin. Absolvent Vysoké školy zemědělské, studia filozofická a sociologická (žák Jana Patočky); 1965-1969 organizoval samostatné studentské hnutí.

Josef Vohryzek- literární kritik, prozaik a překladatel. Mládí strávil ve Švédsku, kam ho poslali v roce 1940 rodiče, aby unikl deportacím Židů. Vysokoškolské vzdělání. Koncem 50. let vyloučen z KSČ, člen Kruhu nezávislých spisovatelů v roce 1968; od roku 1972 pracoval jako dělník.

Saša (Alexandr) Vondra.-geograf. Doktorát přírodních věd, pracoval jako programátor. Odsouzen v únoru 1989 na 2 měsíce ztráty svobody podmíněně; trest musel nastoupit na podzim 1989.

 

b)CHRONOLOGICKÝ PŘEHLED MLUVČÍCH CHARTY 77

1.1. 77

HÁJEK Jiří

HAVEL;věz. 14. 1-20.5. 77

PATOČKA

+ 13. 3. 77

21. 9. 77

Hájek Jiří

HEJDÁNEK

KUBIŠOVÁ

6. 4. 78

ŠABATA, věz.1. 10. 78

HEJDÁNEK

KUBIŠOVÁ

6. 11. 78

 

HEJDÁNEK

HAVEL

8. 2. 79

BENDA, věz.29. 5. 79

DIENSTBIER

TOMINOVÁ

5.6. 79

HÁJEK Jiří

HEJDÁNEK

TOMINOVÁ

1. 1. 80

HROMÁDKOVÁ

REJCHRT

TOMINOVÁ

1.2. 80

HROMÁDKOVÁ

REJCHRT

BATTĚK, věz. 14. 6. 80

13. 1. 81

MALÝ

PLACÁK

 

10.2. 81

MALÝ

PLACÁK

ŠABATA

7. 1. 82

MARVANOVÁ

LIS, věz. 5. 1. 83

PALOUŠ Radim

9. 1. 83

MARVANOVÁ

KOZLÍK

PALOUŠ R.

2. 2. 83

MARVANOVÁ

KOZLÍK

KŘÍŽKOVÁ

7. 1. 84

BENDA

RUML Jiří

STERNOVÁ

6. 1. 85

DIENSTBIER

KANTŮRKOVÁ

ŠUSTROVÁ

7. 1. 86

PALOUŠ M.

ŠABATOVÁ

ŠTERN

6. 1. 87

LITOMICKÝ

VOHRYZEK

ŠILHÁNOVÁ

2. 1. 88

HÁJEK Miloš

JANÁT

DEVÁTÝ

2. 1. 89

HRADÍLEK

NĚMCOVÁ

VONDRA1

6. 1. 90

RUML Jan

LEHKÝ

TYL