Němčina - Souhrnný vývoj "Německa" po 30tileté válce do konce 19.stol.

Autor: Daniela Bednářová

OBSAH

    I. Období po třicetileté válce do r. 1848
     (vznik Pruského státu)
   II. Období sjednocování Německa do vzniku Německého   
      císařství
  III. Německé císařství
  IV. Seznam použité literatury

I. OBDOBÍ PO TŘICETILETÉ VÁLCE DO R. 1848 (VZNIK PRUSKÉHO STÁTU)

 Po třicetileté válce přestala Svatá říše římská národa německého ve skutečnosti - nikoli formálně - trvat, protože se stala pouhým svazkem samostatných států a státečků. Německá knížata získala totiž vestálským mírem právo na samostatnou zahraniční politiku. Říšský sněm nebyl s to, aby přiměl všechny státy ke společné a jednotné zahraniční a vnitřní politice, protože se nemohl opřít o jednotný stát. Německo zůstávalo stále zemědělskou zemí, ale zemědělská výroba nijak nepokročila, což bylo způsobeno hlavně "druhým nevolnictvím". Řemeslná výroba ve srovnání s 16. stoletím dokonce poklesla. Obchodu se zmocnili Angličané, Nizozemci a Francouzi, pouze Hamburk, Frankfurt nad Mohanem a Lipsko si podrželi svůj význam. Největším německým knížectvím bylo kromě Bavorska a Saska i Braniborsko, které dravým a nevybíravým způsobem usilovalo o prvenství v říši.
 Vývoj Braniborska k vytvoření nového státu, království Pruského, byl neobyčejně složitý a byl dílem dynastie Hohenzollernů, pocházejících z jižního Německa. Jeho jádrem bylo Braniborsko a Prusko, které se ustavily za výbojů německých feudálů proti slovanským kmenům. Braniborskou marku prodal (roku 1415) císař Zikmund norimberskému purkrabímu Fridrichovi Hohenzollernskému a v jeho rodě, na nějž byla přenesena hodnost kurfiřtská, se pak trvale udržela. Prusko, kterého se ve 13. stol. násilně zmocnil Řád německých rytířů a jež se po přestoupení posledního jeho velmistra l lutherství stalo světským vévodstvím, připadlo dědictvím rovněž braniborským Hohenzollernům (roku 1618). Braniborsko - pruští kurfiřti se snažili nejen spojit tato tři dosud nesouvislá a od sebe oddělená území. Na počátku 18. stol. se Braniborsko za pomoc poskytnutou císaři Leopoldovi I. ve válce stalo královstvím pruským.
 Při tomto sjednocovacím úsilí museli braniborští kurfiřti překonávat velké překážky. Všechny tyto nesnáze zdolal braniborský kurfiřt Fridrich Vilém (1640 - 1688) přeměnou své zdivočelé armády, jež se účastnila 30ti leté války, ve stálou armádu. Prostředky na její postavení mu poskytli pruští velkostatkáři - junkeři, které přesvědčil, že nemá v úmyslu se dotknout jejich výsad. Junkeři získali monopol na vývoz obilí a privilegium bezcelního vývozu. Nadto byli osvobozeni od daní, vybíraných státem na vojenské účely a byla jim vyhrazena důstojnická místa v armádě a vedoucí postavení v úřadech. Tento statkářsko - vojenský stav se stal páteří nového pruského státu.
 Vojsko se stalo mocenským nástrojem pruských panovníků. Skládalo se z námezdních vojáků sloužících 25 let a z poddaných, kteří byli donucováni násilím. Tvrdými tresty, bitím a terorem se vytvářela armáda poslušných, bezduchých vojáků, slepě plnících rozkazy důstojníků. Těmi byli pruští junkeři, uzavření v neprodyšnou kastu, jejichž pravomoc nebyla omezena žádným právem stížnosti. Vojenská organizace a vojenské návyky prostupovaly celý pruský stát.
 Armáda a přísná byrokracie, která byla odměňována pevným platem, byly hlavními pilíři pruského státu.
 Vývoj Pruska  jako vojenského a byrokratického státu vyvrcholil za Fridricha II. (1740 - 1786). Byla dobudována pevně členěná státní organizace, jejíž hlavní zájem se soustředil na přesné a správné odvádění daní do státní pokladny. Dobře organizovanou a početně silnou armádu Fridrich II. úspěšně využil ve vojenském soupeření s Rakouskem o nadvládu v Německu. Boj o rakouské dědictví s mladou císařovnou Marií Terezií zahájil útokem na bohaté průmyslové Slezsko. Zmocnil se ho přepadem a tento svůj lup uhájil.
 Fridrichova věrolomná politika pobouřila proti němu jeho dosavadní spojence, umožnila Rakousku vytvořit koalici s Francií, Saskem a Ruskem. Začala sedmiletá válka (1756 - 1763). Prusko, jehož spojencem byla Anglie, v ní utrpělo několik těžkých porážek. Před úplnou porážkou však Fridricha II. zachránila změna na ruském trůně. Car Petr III. byl jeho velkým obdivovatelem. Mírem v Hubertsburku r. 1763 bylo k Prusku trvale přičleněno Slezsko. Další velký územní zisk byla pak kořist při dělení Polska. Prusko tak zaujalo významné místo mezi evropskými velmocemi.
 Průmyslová revoluce však přicházela do Německa v průběhu 19. stol. s určitým zpožděním. Němečtí podnikatelé mohli přijímat cizí zkušenosti a zakládat továrny vybavené nejnovějším zařízením. Od poloviny 19. stol. se v Německu projevovala horečná zakladatelská činnost. Množila se střediska uhelné těžby a hutního i strojírenského průmyslu a vznikla nová průmyslová odvětví, např. průmysl chemický.
Zdokonalila se výroba zbraní, vzrůstal význam bankovnictví. V Porýní, Porúří a Sasku vznikaly hustě zalidněné průmyslové oblasti.
 Rychlejšímu ekonomickému rozvoji země překážela její politická rozdrobenost. Hranice mezi jednotlivými státy znesnadňovaly jednak přelévání kapitálu, jednak znemožňovaly volný pohyb pracovních sil. Na světovém trhu chyběla německé ekonomice podpora silného státu, což jí znesnadňovalo soutěž s britským a francouzským zbožím.
 Od května 1848 se otázka sjednocení projednává ve Frankfurtu, na tzv. frankfurtském (neboli všeněmeckém) sněmu. Vedou se zde spory jednak o státní formu a jednak o územní podobu. Liberálové prosazují ústavní monarchii a revoluční demokraté prosazují federální republiku. Dále se vedly spory o to, zda mají být sjednoceny všechny německé země včetně Habsburské monarchie (tam šlo o postavení Rakouska) nebo pouze sjednocení něm. zemí, kde by mělo Prusko hegemonní postavení.
Bylo rozhodnuto, že bude přijata ústava. Tato ústava rušila šlechtické tituly, rolníci se mohli vykoupit z poddanství. Dále bylo rozhodnuto, že země bude sjednocena bez habsburských států a bude to tzv. spolkový stát. Dále byla obnovena funkce císaře. Toto místo bylo nabídnuto pruskému králi Vilémovi IV., který ale odmítl převzít německou korunu z rukou frankfurtského parlamentu, tedy z rukou revoluce.
Reakcí na vydání ústavy byla řada povstání v Sasku, Slezsku, Porýní a Bádensku, které však byly zásluhou Pruska tvrdě potlačeny.

II. OBDOBÍ SJEDNOCOVÁNÍ - DO VZNIKU NĚMECKÉHO CÍSAŘSTVÍ

 Po revoluci byl opětovně obnoven Německý spolek s rakouským předsednictvím a neustávajícím prusko - rakouským svárem. Stejně jako v Itálii bylo i německé sjednocení vybojováno v 60. letech a na začátku 70. let během tří vojenských kampaní. Jeho strůjcem byla silná politická osobnost pruského šlechtice Otty von Bismarcka (1818 - 1898), který se v roce 1862 stal pruským ministerským předsedou. Usiloval o vojenské posílení Pruska a sjednocení středního a jižního Německa pod pruskou korunu. Skutečně krvavá cesta ke sjednocenému Německu vedla nejdříve v r. 1864 k válce s malým Dánskem, na kterém byly dobyty severoněmecké země Šlesvicko a Holštýnsko. Následný spor mezi Pruskem a Rakouskem o správu nad dobytými zeměmi přivedl bývalé spojence z dánské války znovu na bojiště, tentokrát však proti sobě navzájem. Jedna z největších bitev 19. století se odehrála 3. července 1866 u Sadové v blízkosti Hradce Králové ve východních Čechách. Prusové zvítězili a obsadili Čechy a Moravu. Pruské tažení podpořili na jihu Italové, ale byli Rakušany poraženi. Toto vítězství Rakouska však přesto nezabránilo odstoupení Benátska ve prospěch Italského království a definitivnímu vytlačení Rakouska z německého prostoru. Prusko se na základě pražského míru rozrostlo o hannoverské království, Šlesvik, Holštýnsko, Nasavsko a město Frankfurt. Vznikl nový Severoněmecký spolek. Ostatní německé státy měly povinnost v případě ohrožení pomáhat Prusku vojensky.
 Posledním dějstvím německého sjednocování byla válka s Francií. Záminka k ní byla nastražena kancléřem Severoněmeckého spolku Bismarckem, který využil možnosti nástupu hohenzollernského prince na prázdný španělský trůn k vyprovokování císaře Napoleona III., který tak neuváženě vyhlásil válku Prusku. Válka vypukla v létě 1870 a prokázala nečekanou, ale naprosto jasnou pruskou vojenskou převahu. Již začátkem září 1870, tedy po rozhodné bitvě u Sedanu, byl Napoleon III. zajat a donucen ke kapitulaci. V lednu 1871 bylo ve Versailles u Paříže slavnostně vyhlášeno Německé císařství. Následná mírová smlouva přinesla sjednocenému Německu 5 miliard Franků válečné náhrady a zisk Alsaska a Lotrinska na levém břehu Rýna.

III. NĚMECKÉ CÍSAŘSTVÍ

 Německé císařství se stalo nejsilnější velmocí na kontinentě a zároveň po Rusku 2. nejlidnatějším státem v Evropě. Pod vedením Pruska vznikl spolkový stát, který tvořilo 22 monarchií a 3 hanzovní města. Ze správy těchto spolkových států a měst byly vyňaty říšské záležitosti, k nimž náležela zahraniční politika, vojenství, obchod a trestní a občanské právo. Alsasko a Lotrinsko vytvořily zvláštní říšské území. V čele Německé říše stál císař, který si zároveň podržel titul pruského krále. Císař (do r. 1888 Vilém I., po něm krátce Fridrich III. a od 1888 do 1918 Vilém II.) svolával říšský sněm a spolkovou radu složenou ze zástupců vlád jednotlivých zemí. Největší výkonná moc a zahraniční politika byly ovšem soustředěny v rukou říšského kancléře. Tuto funkci až do r. 1890 vykonával kníže Bismarck.
 Kancléř Otto von Bismarck se snažil především vnitřně sjednotit kulturně a hospodářsky značně různorodou říši, která sahala od východních Prus až k Vogézám, a upevnit postavení nového Německa navenek. Přitom se opíral o příslušníky starých šlechtických rodů, zvláště pruských junkerů, a také o národní liberály. Zvláště tvrdě vystupoval proti socialistům, reprezentovaným početnou Sociálně demokratickou dělnickou stranou Německa, a jihoněmeckým katolíkům, kteří nesouhlasili s přílišným pruským centralismem. Na druhé straně v říšském sněmu prosazoval rozsáhlé sociální zákonodárství ve prospěch dělnictva. V zahraniční politice udržoval přátelské styky s ruským carem a rakouským císařem, neboť tyto monarchie, tak jako Německá říše, ztělesňovaly v Evropě monarchistické konzervativní principy a dobré vztahy s nimi pomáhaly udržovat Francii mezinárodní isolaci (osamocení). Velmi brzy se mu podařilo usmířit sousední habsburskou monarchii, kterou Prusko v r. 1866 vojensky pokořilo, a uzavřít s ní v r. 1879 tajnou spojeneckou dohodu pro případ války.
 Po sjednocení prožilo Německo velký hospodářský rozmach, který je zařadil po bok Velké Británie a USA mezi průmyslově nejvyspělejší státy světa. Mohutné hutnické, ocelářské, strojírenské a také chemické a elektrotechnické podniky se nacházely v Porúří a Porýní. Uhlí bylo těženo v Sársku a Slezsku a po železnici a řekách dopravováno do průmyslových oblastí. V ústí řek na baltském a severomořském pobřeží vyrostly velké přístavy obchodního a válečného loďstva. Za prací do měst odcházel stále větší počet venkovského obyvatelstva. Koncem století začalo vilémovské Německo prosazovat výraznější kapitálovou a koloniální expanzi do jižní Afriky, Turecka a Číny, čímž se velmi často dostávalo do sporů s ostatními velmocemi. Zvláště námořní zbrojení ohrožovalo dosavadní nadvládu Velké Británie na světových mořích a skrývalo v sobě zárodky budoucího válečného konfliktu.

IV. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Bělina, P. a kol. autorů: Dějiny evropské civilizace II., nakl. Paseka, Praha 1995
Čapek, J. a kol. autorů: Znáte už všechno z dějepisu?, nakl. Didactica, Praha 1996
Hlavačka, M.: Dějiny moderní doby, nakl. Fortuna, Praha 1997
Müller, H.: Dějiny Německa, nakl. Lidové noviny, Praha 1995