Spalovač mrtvol
     Děj se odehrává během druhé světové války a prostřednictvím charakterů vystupujících postav ukazuje tíživou atmosféru této doby, která často doháněla lidi až k hrůzným činům. Ústřední postavou je vcelku obyčejný člověk pan Karel Kopfrkingl, zaměstnanec pražského krematoria, z něhož se stane udavač a vrah.
     Zpočátku vnímáme pana Kopfrkingla jako mírného, hodného a citlivého člověka žijícího jen pro svou ženu a dvě děti, který se nikdy nerozčiluje a na tváři mívá věčně jemný úsměv. Také se nám může jevit jako nehynoucí romantik, který manželce Marii říká Lakmé, sám si nechává říkat Romane a své bližní neustále oslovuje až mrazivě něžnými přívlastky "blažená, čarokrásná, něžní, nebeská, nedoblačná, nevýslovná, sličná" apod., a jako téměř dokonalý manžel, který nikdy nezapomene na výročí dne, kdy svou ženu poznal. Postupně však zjišťujeme, že rodinná pohoda, která by měla u Kopfrkinglů podle všeho vládnout, je neustále narušována čímsi, co rodinní příslušníci snad ani nevnímají, co ale přímo bije do očí čtenářů. Tím "čímsi" jsou bizarní záliby a způsoby pana Kopfrkingla, jimiž nezapře, že je svým povoláním zcela uchvácen. Rád se obklopuje věcmi, jež mu připomínají jeho pracoviště, například zeď zdobí zarámovaný kremační řád, neboli Kopfrkinglova "milá něžná tabulka" či také "Jízdní řád smrti", a zasklená tabulka s mrtvými vzácnými mouchami, ozdobou knihovny je prozměnu vázaný zákon o kremaci. Své povolání bere pan Kopfrkingl jako poslání. Vychází z Božího "Prach jsi a v prach se obrátíš", a proto je přesvědčen, že on sám pomáhá lidem nejvíce, protože jim cestu k Bohu kremací urychluje. Nedokáže mluvit o ničem jiném než o krematoriu, neboli jeho "Chrámu smrti" a o smrti, již považuje za jedinou jistotu v životě a zároveň, ovlivněn knihou o buddhistickém Tibetu, za okamžik zrození, za okamžik, kdy duše vzlétne do Éteru a posléze přejde do jiného těla.
ukázka: " "...Smrt," pan Kopfrkingl ukázal na tabulku a prsten v ruce se mu opět blýskl, "smrt je jediná jistota, kterou člověk v životě má, kromě jistoty, že zemře, není nic v životě člověka jisté, a tak je třeba to, co po ní následuje, dobře připravit a vybavit. To právě splňuje žeh. Pohřeb žehem je výhodnější než pohřeb do země," řekl pan Kopfrkingl, zavěšuje tabulku zpět na zeď. "Právě proto, že je více automatický a mechanický, urychluje proces návratu v prach, z něhož člověk vzešel, a tím vlastně pomáhá Bohu. Ale hlavně pomáhá člověku samotnému. Smrt osvobozuje člověka od bolesti a utrpení..." "
     I přesto, že ho tak fascinovala smrt, odsuzoval zprvu pan Kopfrkingl jakékoli násilí. Proto nesouhlasil s rozpínajícím se fašismem. Obával se hrozící války, protože z vlastní zkušenosti z první světové války, kdy bojoval na frontě, věděl, jaké to je, když nejen lidé, ale i zvířata, jako např. koně, hromadně umírají. Musel tedy čelit nátlaku ze strany přítele Williho Reinkeho, člena SdP, který se jej snažil vlákat do strany, připomínaje mu jeho "kapku" německé krve, tedy krve národa, který měl být nejsilnějším a proto také nadřazený ostatním národům. Pan Kopfrkingl ale věřil, že lidé jsou si rovni, protože mají stejný popel.
ukázka: " "... V lidském popelu není totiž rozdíl. Ministerský předseda má stejný popel jako číšnice, ředitel našeho krematoria bude mít stejný popel jako žebrák... Nezáleží ani na tom, jakou má kdo krev, zda v ní je anebo není kapka německá, to je úplně bezvýznamné," pan Kopfrkingl se usmál, "všichni máme tytéž prarodiče, všichni pocházíme z téhož prachu a do téhož se navracíme, všichni máme tentýž původ. A za ten druhý původ, za ten dočasný, nynější, nikdo nemůže, nemá vůbec žádnou cenu. Nakonec je tentýž šedobílý popel ze všech." "
     Reinke však na něj naléhal tak dlouho, až pan Kopfrkingl jeho nátlaku podlehl a uvěřil, že německý národ nastolí nový šťastný řád, kde nebudou trpět ti, kdo jsou stoupenci fašismu.
ukázka: " "Nastolíme vyšší, všelidskou morálku," řekl a popošel k vánočnímu stromku, na němž bylo mnoho svíček, připravených k rozžetí, "nový světový řád. Jsi jeden z nás. Jsi čestný, citlivý, odpovědný a hlavně..." Willi se obrátil, "jsi silný a statečný. Čistá germánská duše. To, mein lieber Karl, ti nevezme nikdo. To si nemůžeš vzít, i kdybys stokrát chtěl, ani ty sám. Protože to máš zhůry. Je to i tvůj dar. Tvé předurčení. Jsi vyvolený," Willi ukázal na strop jako na nebe. "
     Zanedlouho vstoupil do SdP i on. Nevědomky začal udávat lidi, kteří stáli v cestě k vybudování nové Evropy, tedy i ty, kteří nesouhlasili s fašismem. Kromě svých spolupracovníků udal také své židovské známé. Dříve sice nechápal, proč Vůdce Židy pronásleduje, měl je totiž za slušné, laskavé a obětavé lidi, Willi mu však vysvětlil, že Židé jsou zbloudilým národem, který nechápe, a proto šíří nenávist k německému národu. Pan Kopfrkingl ale zřejmě netušil, co se Židům stane, on viděl jediný cíl - novou šťastnou společnost -, a tak udával proto, aby byla nastolena co nejdříve. V této době se dozvěděl, že židovského původu je i jeho nebeská manželka.
ukázka: " "Matka tvé Lakmé byla přece Židovka!" Karl Kopfrkingl strnul. "Lakmé," řekl Willi a napil se, "tvá černovlasá Lakmé, na které to každý pozná, říkala jednou, že se u vás mluví jen česky, když jsem jí připomenul tvou německou krev. Tvá černovlasá Lakmé byla vždycky na velkých rozpacích a nesvá, když jsem byl u vás a připomenul ti tvé němectví. Tvá Lakmé vždycky tvrdila, že na jménech nezáleží..., ovšem, když se za svobodna jmenovala Sternová. (...) To, že se u vás mluvilo vždy česky, jsi nezavinil ty, ale ona, protože je Židovka. To, že jsi v sobě necítil německou krev, také není tvá vina, ale její, tlumila ji v tobě, protože je Židovka. (...) Je to zvrhlost, Karl," řekl a pohlédl na svůj zelený klopený klobouk se šňůrou, "všechno je to zvrhlost, zvrhlost a nic víc. Slabí a méněcenní, Karl..." Pak řekl: Čeká ji, Karl, mnoho strastí."
     Pan Kopfrkingl se rozhodl, že se s Lakmé rozvede. Ale snad proto, že rozvod nikdy neuznával, protože svatba je odsvátný obřad konající se jednou za život, a nebo prostě proto, aby nebyla ohrožena jeho kariéra, uchýlil se ke své první p ř í m é vraždě. Svou drahou manželku oběsil. Poté šel čin ohlásit na německou kriminálku:
ukázka: " "Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí." A sobě v duchu řekl: Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla... "
     Po smrti manželky se stal pan Kopfrkingl ředitelem krematoria, pánem svého "Chrámu smrti", protože bývalý ředitel byl kvůli němu zatčen. Když se pan Kopfrkingl dověděl, že jeho děti, jakožto čtvrteční Židé, nebudou moci navštěvovat německé školy, posloužil mu "Chrám smrti" jako dějiště druhé světové války. Obětí byl mladší syn Mili. Pan Kopfrkingl ho, navzdory svému dřívějšímu odporu k násilí, ubil železnou tyčí. Mrtvé tělo přidal do rakve k příslušníkovi SS a nechyl spálit.
ukázka: " "Smrt zbližuje, " řekl si s rukou v kapse na kleštičkách, "v lidském popelu není rozdíl. Jestli je to popel německého banführera nebo čtvrtečního židovského chlapce, to je jedno. Chudák chlapec, " řekl si, "jak by byl jinak v životě trpěl, čeho jsem to dobré dítě ušetřil..." "
     V den, kdy pan Kopfrkingl dostal nabídku na nejvyšší místo říšského projektu hromadných plynových žárovišť, rozhodl se zabít i svou dceru Zinu, která sice nakonec německou školu navštěvovala, ale podle něj samotného se příliš podobala své matce. Své dílo však pan Kopfrkingl nedokončil. Objevila se u něj halucinace, ve které se mu zjevil tibetský mnich. Přišel pro něho z dalekého Tibetu proto, že v něm našel inkarnaci zemřelého dalajlámy. Pan Kopfrkingl měl být vyvoleným, to on měl být Buddhou, spasitelem světa.
ukázka: " " ...Nebe se otevřelo, nad námi jsou nekonečné hvězdy...," ukázal na strop... "spasíte svět. Kyab su čivo, kvabgön rimpoče," mnich se dotkl čelem země, "vy jste Buddha!" "Vstaňte, synu," pokynul pan Kopfrkingl mnichu dobrotivě a v očích měl téměř slzy, a pak se postavil za stůl, zdvihl ruce jako k nebi, na strop... a řekl: "Nebe se otevřelo, nad námi jsou nekonečné hvězdy. Lags so. Jak jsem to léta čítal v knize David Neelové, v knize o Tibetu, kterou mi svázal v krásné žluté desky pan Rudolf Kádner, knihař na Ovocném trhu v tomto městě Praze. Nechť jsou všechny bytosti šťastny. Ve jménu šťastného příštího lidstva není žádná oběť pro mne dost velká. (...) Ale musím tu ještě něco vykonat," usmál se ku svým nohám, "ještě spasit jednu dobrou duši. Ještě jednu dobrou duši zavčas vrátit tam, odkud vzešla, zachránit před utrpením, které by ji v tomto příštím šťastném světě čekalo, zítra, v sobotu odpoledne. Vezme si tmavé hedvábné šaty a ulehne v nich k největší pražské klavíristce, která vůbec byla, paní Hermíně Sýkorové..." "
     A pak odvezli pana Kopfrkingla do blázince, kde zůstal až do konce války. Po válce byl s ostatními pacienty deportován kamsi do Německa a zatímco pro Židy, které on odsoudil ke koncentračnímu táboru, peklo na zemi již skončilo, pro něj, jako pro bývalého fašistu, mělo zřejmě teprve nastat.
ukázka: " V polovici května 1945 - po válce - viděl pan Kopfrkingl okénkem sanitního vlaku na jakémsi nádražíčku malého německého města zástupy vyhublých lidí, vracejících se domů. Zdálo se mu, že mezi nimi poznává nějaké známé tváře, tvář jakéhosi pana Strausse a Rubinsteina a starou tvář doktora Bettelheima a nějakého mládence, snad jeho Jana, a také nějakou ženu, která mu přišla známá. Usmíval se, byl by jim rád zamával, ale právě měl ruku v kapse a právě v té kapse něco nahmatal. Byl to kousek nějakého provázku a kostka cukru. A tak se jen obrátil do kupé a řekl bezrukým a beznohým: "Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě už nebude na světě nikdy pronásledování a nespravedlnost a utrpení, jistě už ne, ani koně... Pánové, teď nastává ten nový řád." "

      Podle tohoto románu byl roku 1968 natočen stejnojmenný film v režii Juraje Herze. Za zmínku také stojí kamera Stanislava Miloty a výborný střih Jaromíra Janáčka. Hlavní úlohu nepřekonatelně ztvárnil Rudolf Hrušínský a ve vedlejších rolích se představili Vlasta Chramostová jako Lakmé a Ilja Prachař jako Willi Reinke.